Kamelot duben 2017

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.

Dnes už to zní spíše jako reminiscence, ale proč se neohlédnout? Byl to opravdu nádherný pohled na bílý ve slunci jiskřící sníh, který před pár týdny pokryl krajinu kolem nás i domy a ulice ve městě. I z lidí jakoby náhle čišela jakási zvláštní radost. Vždyť pořádný sníh jsme dlouho neviděli. A potom ta radost vypukla naplno. Běžky, sáňky nebo jenom takové brouzdání pro ten pocit dlouho očekávaným sněhem. Ti sportovnější a podnikavější použili i mechanizaci a vyrobili lyžařské stopy a už bylo možno vidět to veselí a svižný pohyb, u některých profesionálnější, u jiných spíše amatérský až začátečnický, ovšem vesměs velmi radostný, doprovázený charakteristickým svištivým zvukem. Po polích, podél cest, v sadech i na parkovištích. Prostě všude. Jako vše má však i tato radostná záležitost svoji stinnou stránku. Není totiž úplně pravda, jak v onom již zmíněném titulku také stálo, že " pole za zámkem patří opět milovníkům běžkování!" Patří také trochu zajícům, koroptvím a srnám, ti všichni, a ještě mnozí další, tam totiž mají odedávna svůj domov. Teď už jim sice zbyl jenom maličký kousek, když jsme tam postavili naše nové moderní krásné satelitní sídliště, ale je to pořád jejich domov, protože ta příroda a krajina je skutečně také jejich. A jsou na ní bytostně a existenčně závislí, na to bychom zapomínat neměli. Zpravidla nám to ani příliš nedochází, ale sněhová pokrývka nejenom ztíží případně znemožní zvěři získávání potravy, ale také do značné míry omezí jejich pohyblivost. Na úprk před radujícími se běžkaři křižujícími celé plochy hustou sítí stop potom potřebují v tomto období potravní a teplotní nouze mnohem více sil a energie, kterou jim často nejsme schopni ani vydatným přikrmováním doplnit. Zejména mláďata velmi rychle ztrácejí síly a bohužel až nečekaně často na následky vyčerpání a uštvání hynou. A tak k té radosti přichází i smutnější tvář zimy. Jenom v prvních dvou týdnech sněhových radovánek byla nalezena v sadu pod Podolím 3 uhynulá srnčata, která to neustálé pobíhání přes sad a podle plotu stálo veškerou sílu. Připočteme-li k tomu ještě nedisciplinované kynology či procházkáře, kteří své psy nechávají v těchto podmínkách volně pobíhat, musí nám být trýzněné zvěře doopravdy líto. Jsou přece ve svém životním prostředí, je to jejich domov. Korunu všemu pak nasadí ti nenasytní běžkaři, kteří se nespokojí se sportováním do soumraku, ale na kulichy připnou čelovky a zvěř, která opravdu potřebuje po celodenním ruchu alespoň trochu klidu, věřím, že nevědomky, nahánějí až do noci. Nechci kazit milovníkům přírody radost ze zimy a z pohybu, ale kam až jsme přírodu jenom kolem našeho města za posledních 15 let zatlačili a kam ji ještě chceme zahnat? Budeme našim dětem ukazovat kosatky v amerických seriálech pro děti a zatajíme jim, že hned za městem kdysi žili zajíci, koptve, bažanti a srnky? Chtěl bych věřit, že ne. Tu víru posilují někteří rodiče, kteří pravidelně dochází ke krmelcům a vedou děti k péči a zájmu o zvěř. Je to naše národní bohatství a bylo by nám samotným smutno. Věřte mi. A tak za ni prosím: určitě užívejme sněhu, tvořme stopy, organizujme závody a běhejme, trapme naše kola i koloběžky co nám síly stačí, ale třeba nám může stačit několik stop po obvodu polí a ne křížem krážem a už vůbec ne na oplocených soukromých sadech a velmi prosím, jenom za dne. Vždyť potom také rádi doma spočineme po tom celodenním plahočení v poklidu, když zamkneme běžky či kola do kolny.

Za mysliveckou stráž v dobré víře Jiří Šimůnek st.

publ. v Kamelotu, duben 2017