Náš první letošní hon

Připravovali jsme jej dlouho předem a přesto přišel zcela nečekaně: náš první hon. Tak trochu upravená chata, bohudíky, protože přišli i lovečtí hosté. Mimochodem velmi sympatičtí (jeden z nich přinesl úžasné dobroty) a velmi šikovní (druhý střelil jediného kohouta) a velmi milí (poslední leč byla velmi družná). Po počáteční ranní nervozitě, která je vždy namístě a kterou všichni maskovali čajem, kávou případně cigaretou, se náhle objevilo auto našeho hospodáře, který přijel a z kufru jakoby nic vytáhl docela pěkného lišáka. Jasný a celkem očekávaný byl jeho komentář: " Zatímco vy tady chodíte kolem kafe, já už mám sloveno..." Všichni jsme to vzali s úsměvem (známe ho) a respektem k pěknému úlovku (opravdu ho dobře známe). Ještě chvilka povídání, kontrola dokladů a potom už nástup. Předseda všechny uvítal, dlouze hovořil o bezpečném zacházení se zbraní, vždyť jsme chtěli provést i několik lečí na černou zvěř a při nich není opatrnosti nazbyt. Potom předal řízení honu Martinovi Hykovi. Ten seznámil přítomné s organizací honu, potom už jenom nezbytná přání a pozdravy a hurrrrrá na ně. Zkrátím to. Po třech lečích ani chlup. Nejsou, nedá se nic dělat. Tak vyrazíme na Káčov. Pavel Hořák (nemocný) s námi nebyl, tak nám dalo chvíli přemýšlení, kudy do zarostlých sadů, ale nakonec jsme cestičku našli. Prodírali jsme se zbídačelými švestkami, když tu najednou lomoz, výstřel a ticho. Vedoucí honu vyplašil bachyni se šesti selaty, ale jejich kalup byl tak rychlý, že výstřel vlastně pouze propagační se minul s účinkem. Smutně jsme hleděli přes pole k Čertovinám na prchající tlupu. A co byste řekli? Najednou jedna rána (jedno prase), druhá rána (druhé prase) a davem zklamaných lovců zavládlo nadšení a všichni téměř posvátně šeptali:"Smolík, Smolík, SMolík...! Byl to on. Jen tak si posedával na kazatelně a ulovil ta NAŠE prasata jakoby nic. Mobilem jsme zjistili co a jak a přes Čtyři pěšáky vyrazili na chatu. "Ještě že ho máme!" NA chatě jsme trochu přešlapovali, uložili jediného kohouta k lišákovi na výřad a řekli si: Však my mu ještě ukážeme!" a vyrazili jsme na rybník, tam přece musí být. A byla. Knour jako stodola v rákosí nejdříve roztrhnul plec Lukovi a aby se to nepletlo, když ho nechtěli nechat na pokoji, povalil Martina Hyku, trochu mu pošlapal nohu a potom se schoval v rákosí, kde výhružně klapal zbraněmi. To byl jasný signál: "Končíme, jde se na jídlo." Oba zraněné jsme morálně podpořili, Luka jsem sešil a Martina pochválil za statečnost. Prase ať si táhne. Konečně, na chatě při poslední leči se mi zdálo, že ten hon nakonec nedopadnul tak špatně. Ale příště: "Střezte se, černí rytíři našich lesů!"