Brigáda 19. července

Brigáda bývá problém. Všichni mají řadu povinností, málo času a navíc: jsou daleko příjemnější způsoby, jak trávit volnou sobotu. Proto v našem sdružení pořádáme brigády pravidelně. Dílem proto, že je hodně práce,kterou potřebujeme udělat, dílem proto, abychom otestovali naši soudržnost a zodpovědnost, dílem proto, abychom poklábosili a vypili i nějaké pivko, protože takové legrace si málokde užijete. Jednu takovou brigádu jsme svolali na 19. července. Celé akci předcházela důkladná teoretická příprava a plánování, takže v konečné fázi se nás sešlo dost, aby den byl pracovně úspěšný. Chyběla však míchačka, v této chvíli dost zásadní vybavení, proto se jelo k Holasům. Chlapci ji přivezli za chvilku a tak se osvědčené duo p. Holas ml. a p. Šorejs pustili do trhání pytlů s cementem pod přísným, ale spravedlivým dozorem Milana Smolíka, pevně rozhodnutého vytvořit v kuchyňce z namíchaného betonu novou podlahu. Všichni se ho při práci bojí, tak jsem mu pohůnka k ruce musel dělat já. Kolektiv siláků mezitím páčil konstrukci zarostlou plevelem a poté se snažil vytvořit základ pro budoucí voliéru. Mladí (pp. Martin H., Štefan K, Jirka Š. ml. a Pavel H.) byli řízeni zkušeným brigádním matadorem Jarkou Trávníčkem a tak po chvíli se již rýsoval obnažený základ nové voliéry. Míchači v té chvíli polevili v úsilí a tak nevytížený Milan Smolík vyrazil na obhlídku okolí. Poznal jsem to podle řevu, když hodnotil dosavadn pracovní výsledek venkovní party. Nastal menší rozkol (já se na to můžu..., tak si to pojď udělat... a pod.), ale láhev myslivce, kterou jsem pro tyto účely vzal s sebou, vše udolala, Milan opět pokleknul do betonu, chlapci zaházeli vykopanou rýhu a míchači roztrhli další pytel cementu. Vše z povzdálí pozoroval p. Šolc, kterému mlčky Jarka Šareš nakládal vlek dřívím povalujícím se u skladu zadiny. Pracovní idyla pokračovala, v kuchyňce se objevila snad rovná podlaha, venku již byly zřejmé určiténáznaky, že voliéra jednou postavena bude a míchači házeli do míchačky hromady kamení, aby vypadala umytě. To byla ta pravá chvíle vyrazit pro Lidunku Smolíkovou a její, jak se později ukázalo, božský guláš. Božsky byl opravdu, ale nechtělo se po něm vstávat k další práci. Po několika pivech, kávě a řadě moudrostí, pronesených hlavně zkušenějšími členy, jsme se vypotáceli ven a jali se vztyčoval ocelové oblouky konstrukce, aby mohly být všeumělem Milanem Smolíkem za přísného dohledu p. Šolce svařeny. Někteří už na to neměli nervy a odešli, provázek natažený kvůli rovině se dokonce několikrát přetrhnul a Jarka Trávníček, co měl být dávno doma a jet na jakousi rodinnou návštěvu, se již potřetí vrátil. Taková je síla kolektivu při tvůrčí činnosti. A jak to všechno dopadlo? No přeci dobře: Nikomu se nic nestalo, udělalo se hodně dobré práce, jestli měli všichni tak dobrý pocit, jako já, pak se brigáda vydařila. Končili jsem po páté hodině odpoledne a myslím, že to nikomu nevadilo. Díky všem a třeba nám příště bude ještě víc. Alespoň nás mladých. Tak práci zdar a myslivosti zvlášt.